Proč v práci dávám raději přednost vykání.

12. května 2017 v 17:29 | M. |  Napsáno
Tykání a vykání v práci. A nejenom v práci, třeba i na vysoké škole, kde máte ve skupince lidi, kteří jsou o dost starší než vy. A tím o dost starší myslím tak o 20 let. Někomu třeba příde, že trhám kolektiv nebo jsem nepříjemná, ale mně to vážně nejde přes pusu. Nerada oslovuji cizí lidi křestním jménem, pokud to situace vyloženě nenabízí a není to už nutnost. I když mi to tykání nabídnou nebo: "Říkejte mi paní... (doplňte si křestní jméno)" dále jim raděj vykám a nechám je, aby mi tykali. U starších lidí nebo u vedoucích s tím nic moc nenadělám a u těch, kde není věkový rozdíl mi to až tak nevadí, když zrovna nevyžadují okamžité přátelství. :D
V práci by se podle mě měla dodržovat určitá pravidla. Myslím si, že by mělo být na první pohled jasné, kdo je kde. I když si ti lidé léta tykají. Pak se kvůli něčemu mezi sebou nepohodnou a díky tykání a "přátelských vztahů" je hned dusno.

1) Děsně mi vadí, když přjdete do práce, jste tam první den na pracovní smolouvu a protože už díky papíru patříte do kolektivu paní, která vás má na starosti vám nabídne tykání. I když spolu začínáte pracovat, stále to jsou cizí lidé. Cizí lidé, které těžko poznáte do tří měsíců, kdy probíhá zkušební doba. Lidé, kterým v kanclu tykáte, oslovujete je křestním jménem, ale okamžitě po ukončení pracovní smlouvy nebo třeba i někde mimo kancelář, je zase na řadě vykání. Ne.


2) Taky nemám ráda takovéto raz tyknutí, podruhé vyknutí. Prostě podle nálady šéfa nebo situace. Něco třeba s vedoucím řešíte, nemusí to být jen vedoucí, ale člověk, který je v hierarchii nad vámi. Pán či paní najednou změní tón hlasu a vy víte, že už musíte vykat a pro jistotu ten den vykáte až do konce pracovní doby. Nevím jak vy, ale mně osobně fakt nebaví non stop hlídat náladu osob výš postavených, abych věděla, jak k nim mám mluvit. Není vykání jednodušší?

3) Pak je tu třetí možnost. Sice je to zase na střídačku tykání-vykání, ale už s stím, že jde na venek vidět, že tihle lidé ví, kde je kdo. K vedoucí se i přes tykání chovají s patřičnou úctou a je tam jakýsi odstup. Nejsou to největší kámoši, ale navzájem si v průběhu pracovní doby, kdy není co na práci popovídají. Vzájemné tykání se sice nenabídne, ale podle situace už člověk vycítí, co si může dovolit a že tilhle lidé také znají a tolerují hranice. V tomhle prostředí pracovat, je pro mne příjemné. I když mi i zde ze začátku trvá trochu déle, než přejdu z vykání na jejich notu.

4) Nidky, ale fakt nikdy netykám šéfům či lidem pod nimiž pracuji. Je to přirozená úcta a respekt. Nemám problém, když mi začnou tykat a oslovovat jménem, ale ať po mně nechtějí tykání k nim samotným. A to se týká i učitelů. Třeba i v těch kurzech, kde je první pravidlo učebny: "V téhle třídě se tyká," povinno a přednášející řekne "Oslovujte mě paní (křestní jméno). Pro mě je to sci-fi.

5) Není člověk jako člověk a ne každého si pustíte k tělu. Mně je fakt odporný nechat si tykat od lidí, kteří na druhé sypou dávku sprostých slov či víte, že vás pomlouvají anebo jste si nic neudělali, ale je tam jakási nesympatie a vyhýbáte se jako čert kříži. To poslední je však jen málo kdy a je to většinou vzájemné.

A co vy? Jak to máte s tykáním a vykáním v práci?


 

20 faktů o mně

30. dubna 2017 v 17:25 | M. |  Autor
1. Adresa mého blogu začíná stejným písmenem jako mé pravé jméno, to hádej. :P
2. Číslička 17 v podstatě neznamená nic, snad možná to, že většina lidí mi hádá na dost míň, než mi je ve skutečnosti.
3. Jako znamení jsem ryba.
4. Ryby v jídelníčku moc nemusím, vadí mi ty kosti.
5. Miluji těstoviny. S čímkoliv, kdekoliv.
6. Zvládnu ale také uvařit jiná jídla, třeba dušenou játru. :P
7. Ráda kreslím.
8. Raději však čmárám různá zátiší než tváře. Ty ani zaboha.
9. V dětsvtí jsem navštěvovala divadelní kroužek.
10. Láska k divadlu mi zůstala.
11. Mám špatnou paměť na jména slavných osobností. Spíše si pamatuji fiktivní postavy. Po shlédnutí divadelního představení Vám za 3 týdny neřeknu, kdo ve hře koho hrál, ale o čem byla a kdo tam vystupoval jakožto fiktivní postava - s tím nemám problém.
12. Nejsem vegan a ani vegetarián.
13. Miluji mořský potvory.
14. Mám ráda modrou barvu.
14. A kočky taky.
15. Jsem závislá na kávě. S cukrem a bez mlíka.
16. A samozřejmě nepohrdnu čokoládou.
17. Nejsem sportovně založený typ.
18. Ráda čtu.
19. Ráda si přečtu klasiku i fantasy.
20. Neumím lyžovat. :P


Tip na trilogii fantasy od Ransoma Riggse

26. dubna 2017 v 17:43 | M. |  Napsáno
Dobrá fantasy se dneska hledá špatně. Zvláště po tom, co vyšel Harry Potter a Pán prstenů. Světem také chvíli hýbala fantasy Hra o trůny, ale ta zdaleka nedosahovala úrovně prvních dvou. Mně z této série ještě zbývají přečíst tři knížky, ale už po prvních dílech, potřebujete pauzu a nešaháte hned po dalších jako třeba byl Harry Potter.
Fantasy, kterou chci doporučit je Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Podivné město a Knihovna duší od Ransoma Riggse. Všechny tři jsou podle mě velmi čtivé, nedokážete se od nich dobrovolně odtrhnout, chcete další. Jsou poutavé, místy s lehce strašidelnou atmosférou, doprovázené trefnými fotografiemi.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti začíná smrtí Jacobova dědečka. Jacob od dětství slýchával od svého dědy příběhy o podivných dětí, se kterými v mládí žil a viděl i jejich fotografie. Věřil tak, že jeho příběhy jsou pravdivé. Do chvíle, kdy je vyprávěl před dětmi ze školy, které se mu vysmály a učitelka Jacobovi vysvětlila, že děti v době dědečkova mládí sice "zvláštní" byli, ale jinak, protože to byli židé. Tím Jacob s dědečkovými příběhy skončil. Až do chvíle jeho smrti, která vznikla za podivných okolností.
Jeho vnuk se rozhodl odhalit, co všechno dědeček tajil a co je pravdivé na jeho příbězích. Může za to i dopis, který dostane přes tetu "od dědečka" na své narozeniny a díky jeho psychiatrovi, který mu pomůže přesvědčit rodiče, se s tátou vydává na onen tajemný ostrov, kde začíná jeho putování. Jacob na ostrově nalézá dědečkův Sirotčinec, který je však dávno zničený, ovšem Jacob naráží na jakousi dívku, kterou poznává z fotografií a po dalších návštěvách sirotčince se začíná propadat i do časové smyčky. Setkává se se samotnou slečnu Peregrinovou a dalšími dětmi, které zná z povídek ze svého dětství. Dozví se také jakou úlohu hrál jeho dědeček a jaké starosti ubíjí nejen slečnu Peregrinovou, ale straší také děti. Od Emmy, dívky jeho dědečka, se dozví, že má taktéž schopnost vidět netvory, úplně stejně jako jeho dědeček a že děti se slečnou Peregrinovou jej vlastně potřebují, aby jim je pomohl se jich zbavit, tedy je zabít.
Jacob po určité chvíli a dalšímu rozhovoru se slečnou Peregrinovou, která mu díky tomu, aby zůstal, musí, odpovědět na jeho otázky se s Emmou a dalšími dětmi dostávají do střetu s jednou stvůrou (kterou vídí všichni, netvory pouze Jacob) a ta jim unese slečnu Peregrinovou, kterou se mu povedlo uzavřít do klece v její ptačí podobě.
Podivné město je vypravování o různých dobrodružsví podivných dětí ze sirotčince, kteří se vydávají zachránit svou vychovatelku. Musí však najít jinou ymbrynu, protože jedině ymbryna, dokáže přeměnit ymbrynu zpátky na člověka. Také zde hraje roli čas. Nejenže děti po pár dnech mimo svoji smyčku zestárnou a zemřou, nezmění-li se však ymbryna do 3. dnů zpátky na člověka, zůstane navždy v ptačí podobě a převezme i zvířecí zvyky.
Děti se na své cestě setkávají s dalšími podivnými zvířaty, mluvícím psem Addisonem a jinými podivnými dětmi. S pomocí Addisona najdou další ymbrynu, slečnu Tenkozobcovou, a také se jim podaří podle jejich dosavadních znalostí zachránit svoji ředitelku z klece, jenž se však už sama nemůže přeměnit. Ymbryna - slečna Tenkozobcová přemění domnělou ředitelku ze ptačí podoby zpět do lidské, jenomže z těla zvířete vyleze stvůra. Stvůra, která jim oznamuje, že jsou všichni zbylí podivní a slečna Tenkozobcová v pasti, protože kolem se pohybují další stvůry a jejich nový úkryt je, díky šikovným dětem slečny Peregrinové, již jimi obydlen a čekají na povel, aby se mohly pustit do útoku a zajmout ty, co zůstávají. Při nastávajícím zmatku a úprku z úkrytu slečny Tenkozobcové se nějak stane, že podivné děti se rozdělí. Emma pes Addison, Jacob a další, podivný hadí muž z cirkusu, zůstanou spolu a stojí před nimi úkol nejen zachránit slečnu Peregrinovou, ale také své podivné přátelé.
Třetí kniha Knihova duší líčí putování Emmy, Jacoba, psa Addisona a zpočátku i hadího muže. Emma, Jacob a mluvící pes se dostanou do jiné časové smyčky v Londýně, seznámí se s převozníkem, kterému jsou podivní dobře známí a od něho se dozvídají další zajímavé informace a snad i stopy svých zmizelých přátel. Nadále utíkají stvůram a netvorům a Jacob zjišťuje, že dokáže i mluvit jazykem netvorů, nejenom vycítit jejich přítomnost a vidět je. A to se jim velice hodí, právě ve chvíli, kdy se musí a chtějí dostat do pevnosti stvůr, kde podle všeho jsou uvězněni a snad ještě živí, jejich přátelé a ymbryny. Situaci s podívnými a Jacobovým životem však i nadále komplikuje rozhodování, zda po záchraně slečny Peregrinové a přátel zůstat nebo se vrátit domů k rodině. A o to víc, že se zamiloval do Emmy a Emma jeho sympatie opětuje...

 


Divadelní svět

9. dubna 2017 v 18:03 | M. |  Životní styl
Divadlo - příjemně strávený večer, neopakovatelný zážitek. Časem, ne hned při první návštěvě, jsem divadlu přišla na chuť. Neříkám, že každé divadlo je super. Za tu dobu už mám i vytipované herce, na které vím, že nemám jít, abych nevyhodila peníze. Také se mi třeba nelíbí opery (čistě můj subjektivní názor), ale je-li možnost a mám prostředky - strávím večer raději v divadle než někde v hospůdce. ;-)

Co mám na divadle, tak ráda?
Atmosféru. Ta vážně stojí za to. Od doby, co jsem podlehla divadlu, se mi stalo zřidkakdy, že by se mi chvíle strávené v něm jakkoliv opakovaly. Můžete některé hry shlédnout vícekrát a vždycky z nich budete mít malinko odlišný prožitek. Pro mě osobně je mnohokrát lepší strávit večer v divadle než v kině, kde při sledování filmu mimo jiné slyšíte i opětované chroupání brambůrků či poznámky od puberťáků.

Přímý kontakt s hercem.
Zase. Je to jiný požitek sledovat hru se známými herci, která je hraná "živě" než se na ně dívat v televizních seriálech či v kině. Beru to, že tenhle takzvaný přímý kontakt je jistá divadelní specifická vlastnost. V kinech nebo v té televizi, pobaví-li vás váš oblíbený herec nebo herečka - nemáte nejmenší šanci jim to dát najevo. Ale co se týče divadla, máte několik způsobů, jak vyjádřit svůj obdiv - a herci si toho zaručeně všimnou. Věřím, že většinou s potěšením. Krom toho divadlo vám dovoluje i osobní setkání s hercem po představení, což při sledování filmu, nemáte šanci.

Do divadla nejdeme jen za suchou hrou.
Mnohokrát se stane, že při různých hrách divák přímo vidí, jak se baví také herci. Několikrát se mi při komediích stalo, že sami herci se zajíkali smíchy a chvíli trvalo než dokázali pokračovat v dialogu, v jiném případě i v monologu. Nebo zapomněli text a dokázali to sehrát tak, že pobavili jak diváka, tak i své překvapené kolegy, což hru také oživilo. Dneska se už taky často stává, že herci během hry komunikují s diváky nebo je vytáhnou na jeviště.

Závěrem
Myslím si, že se nedá říct, že večer, který strávíte v divadle je promarněný. Ale ne každému divadlo přijde na chuť. Je to jedna z věcí, na kterou si člověk musí přijít sám - tak jako s klasickou četbou. Ovšem podaří-li se mu zvolit, několik představení, které ho zklamou, je pochopitelné, že od divadla rázem opustí.
Jak výhody divadla, tak jeho nevýhody, jsou velmi jednoznačné a záleží jen na člověku samotném zda si tento svět zamiluje či mu bude lhostejný.


Proč nemám ráda diskotéky a bary.

31. března 2017 v 15:09 | M. |  Napsáno
Prostředí. Šíleně zakouřené. Vlezete na disco nebo do nějakého "zábavného" baru, kam teď chodí všichni, chcete si sednout, pobavit se s přáteli a za necelých pět minut jste cítit cigaretou skrz naskrz. Komu se potom chce někdy ve dvě ráno ještě sprchovat a mýt si vlasy, aby mu pak nepáchlo povlečení?

Téma komunikace. S přáteli jste na jedné vlně, a když se nevidíte denně nenastává pak situace, kdy vyčerpáte témata, a sklouznete k životům druhých nebo-li k pomlouváním. S kamarádem se prostě po pobrání jistých věcí a pokecání o vašich životech po čase zvednete. Narazíte-li však na partičku známých a zůstanete o trochu déle, za pár minut se dozvíte kdo s kým, co a jak a co si o tom někdo třetí, kterého se to netýká myslí a co na to vy. No jo, jenže co je mi po tom, kdo s kým co a jak, když já ho ani neznám a ne, nevím, že ten s takým tím.

Hluk. Diskotéka nebo bar, vyjde to nastejno protože hudba jede naplno či málem naplno. A protože já mluvím odjakživa hodně potichu, jeden člověk se kterým si povídám, musí být nakloněný ke mně. Potom je sci-fi, aby má slova dolehla k někomu o dvě místa na sedačce dál, či abych vykládala na takovém místě nějakou historku, kterou bych pobavila většinu přítomných. Ne, já opravdu raději kavárnu.

Hudba. Nezvykla jsem si a asi si už ani nezvyknu na diskotékové otrahovačky hlasitého tuc-tuc, při kterém se vrtíte do rytmu. To, že je příliš hlasitá, jsem se už zmiňovala a poté po více než dvou hodinách mi rve ušní bubínky, takže se stejně zvedám a balím. A myslím, že to vstupné za hodinu dvě, které jsem schopná na těhle místech vydržet, nestojí. Další problém. ;-)



Kam dál