Vášně, pro které stojí za to žít.

Středa v 15:53 | M. |  Napsáno
Nedávno jsem si koupila kuchařku k fantasy sérii Hra o trůny. G.R.R. Martin v ní uvádí, že rozkoš, pro kterou stojí za to žít je dobré jídlo a také jedna z jeho dalších vášní jsou knížky. Což mě dovedlo k napsání dnešnímu článku, který se shodou okolností hodí i do tématu týdne. Tak tedy vášně, pro které podle mne, stojí za to žít. A samozřejmě nejenom, za ně.

1) Dobrá knížka. Příběh, který se čte sám o sobě. Dávám přednost klasice a fantasy, ale je-li to dobrý autor, kidně sáhnu i po hororu. Příkladem je třeba King.

2) Dovolená v zahraničí. Poznávácí "zájezdy". Baví mě objevovat nová místa ve světě, chci poznat více z Evropy, ale také z jiných světadilů. A to nejen geograficky, ale také jejich tradice, dějiny a jídlo. Či klasická dovolenková u vody na místě, kde se vám líbí. Třeba i znovu tatáž lokalita. Tady je cílem odpočinout si.

3) Dobré jídlo. Chutné a bonusem je, když je hezky esteticky upravené.

4) Káva. Káva. A ještě jednou káva. Káva ráno se snídaní, káva doma po práci, káva v klidu po obědě. Mimo klasického turka můžu snad všechny, o kterých vím. A nejraději mám cappuccino. Ovšem espresso, taky stojí za to.

5) Zážitky. Něco si vysníte a pak se vám to zrealizuje v realitě. Postupem let se třeba naučíte cizí jazyk, byli jste na vysněném místě na dovolené, zažili jste svého oblíbeného interpreta či herce naživo. Či si zrealizujete svůj životní sen.

6) Divadlo. Mám ráda večer, který strávím v divadle. Ta atmosféra je úžasná. Ovšem nesmí to být příliš často, jinak se to stane už rutinou... Byť rutinou velmi příjemnou. :-)

A co vy? Jaké vášně máte v životě vy?
 

Antistresové omalovánky

1. června 2017 v 21:57 | M. |  Životní styl
Antistresové omalovánky - v jedné době strašný hit, stejně tak jako "styl" kreslení zvaný doodle. Omalovánky - na ty jsem nikdy moc nebyla. Sice jsem měla pár knížeček s mandalama, které jsem si v maturitním ročníku vybarvovala, ale to bylo tak všechno. Až nedávno jsem si koupila Omalovánky pro dospělé nebo-li Antistresové omalovánky. A řeknu vám, přátelé. Na to jaký to byl hit, tak ono to není nic moc nového. Tvary, které zvládne nakreslit každý, se staly před pár lety hitovkou. A kdo je nezkusil vybarvovat či alespoň nekreslil doodle, protože to není nic jiného, jako by nebyl.
Upřímně smála jsem se, když jsem zjistila, co to ten doodle vlastně je. Doodle, kromě jistých postaviček, jsou totiž i různé kytičky nebo tvary ve stylu omalovánky, kterou mám ve článku vybarvenou. To, co jsem začala kreslit ještě před tím, než se to tak moc rozkřiklo. A když jsem viděla, že by to šlo trošku rychleji, než jsem měla ve zvyku a vypadalo by to navlas stejně, málem jsem si liskla...




Deník - květen 2017

24. května 2017 v 17:56 | M. |  Životní styl
Snažím se přesunout svůj život na úroveň - to je můj sen, žiji svůj sen. A hele ono to moc dobře nejde. Ne, že bych nechtěla a prokrastinovala to ne-e. Jenomže lidé - ne všichni jsou nastaveni tak, že by jim mělo být jedno, co druhý v životě dělá a když se jim něco nelíbí... Jo, "pomůžeme".
Tak ne všichni, ale znám takovou partičku. A i když se je snažím brát na vědomí jako cizí lidé a jít si svou cestou prostě vždycky nějaká ta flaška u nohou přistane. Chci klid, je to tak těžké pochopit? Pro některé lidi nejspíše ano. Některým se špatně spí, když si druzí jdou pokojně svojí cestou.
Jedna věc je, že stále sháním vhodnou práci. Vím, co chci dělat, ale je docela těžký nějaké stabilní místo, mimo naše město dostat. Natož ještě v našem, pokud chcete práci slušnou. Zatím to dopadlo tak, že v jisté firmě tvořím věcí z plastů a ne, nebaví mě to i když jsem dneska dostala zpětnou vazbu, že už mám výrobky skoro jako vystřižený, takže dobrý. :-)
Věc, která mě fakt v posledních měsících nebo delších týdnech ať nežeru, vytáčí je, krvácení z nosu. Mně sice teče krev v určitých intervalech z nosu celý život, ale co se děje v téhle době, to ještě nemělo obdoby. Sice je to jenom zhruba tak na deset minut, ale umí si to vybrat chvíle. Můžu se z práce projít? Ne, v půli cestě mi začne téct. Stihnu se akorát tak objednat k doktorce, vyjdu z ordinace a sláva, hledám vatu. Já na tohle jsem sice zvyklá, ale už mě trošku štve, že když je to tak často, tak si to jako na potvoru vybírá dobu, kdy mám po pracovní době. Vždykcy, mermomocí tak dvacet minut po práci nikdy v ní. Hej, kdyby to aspoň dostalo rozum a já měla dvacet minut navíc třeba volno. :D
Koupila jsem si kuchařku Hostina ledu a ohně, zpracovanou na téma fantasy knížek Hra o trůny. Už jsem zkoušela Fazolovou polévku od Zdi a měla úspěch. Tenhle víkend se chystám na Sansiny citrónové zákusy a dělám si docela zálusk. Doufám, že budou tak dobré, jak to Martin v knížkách popisuje.
Koukala jsem na internetu, jestli jsou nějaké dobročinné akce, kde člověk může pomáhat. Nemyslím lidem, kromě tohoto, těch je plno. Ale našlo mi to jenom Greenpeace - ochranu životního prostředí a útulky pro psy. Ti psi nepřícházejí v úvahu, těch se bojím jak kata. To Greenpeace bych potřebovala ještě trochu víc proklepnout, ale kdyby jste měl někdo nějakou jinou organizaci, klidně i na ochranu životního prostředí, tak beru. Ideálně Ostrava.
Jo a ještě dodatek - napsala jsem jedné ze svých oblíbených hereček na její facebook zprávu. Znáte film Matilda? :-) Kurňa já to fakt udělala :D :D

 


Proč v práci dávám raději přednost vykání.

12. května 2017 v 17:29 | M. |  Napsáno
Tykání a vykání v práci. A nejenom v práci, třeba i na vysoké škole, kde máte ve skupince lidi, kteří jsou o dost starší než vy. A tím o dost starší myslím tak o 20 let. Někomu třeba příde, že trhám kolektiv nebo jsem nepříjemná, ale mně to vážně nejde přes pusu. Nerada oslovuji cizí lidi křestním jménem, pokud to situace vyloženě nenabízí a není to už nutnost. I když mi to tykání nabídnou nebo: "Říkejte mi paní... (doplňte si křestní jméno)" dále jim raděj vykám a nechám je, aby mi tykali. U starších lidí nebo u vedoucích s tím nic moc nenadělám a u těch, kde není věkový rozdíl mi to až tak nevadí, když zrovna nevyžadují okamžité přátelství. :D
V práci by se podle mě měla dodržovat určitá pravidla. Myslím si, že by mělo být na první pohled jasné, kdo je kde. I když si ti lidé léta tykají. Pak se kvůli něčemu mezi sebou nepohodnou a díky tykání a "přátelských vztahů" je hned dusno.

1) Děsně mi vadí, když přjdete do práce, jste tam první den na pracovní smolouvu a protože už díky papíru patříte do kolektivu paní, která vás má na starosti vám nabídne tykání. I když spolu začínáte pracovat, stále to jsou cizí lidé. Cizí lidé, které těžko poznáte do tří měsíců, kdy probíhá zkušební doba. Lidé, kterým v kanclu tykáte, oslovujete je křestním jménem, ale okamžitě po ukončení pracovní smlouvy nebo třeba i někde mimo kancelář, je zase na řadě vykání. Ne.


2) Taky nemám ráda takovéto raz tyknutí, podruhé vyknutí. Prostě podle nálady šéfa nebo situace. Něco třeba s vedoucím řešíte, nemusí to být jen vedoucí, ale člověk, který je v hierarchii nad vámi. Pán či paní najednou změní tón hlasu a vy víte, že už musíte vykat a pro jistotu ten den vykáte až do konce pracovní doby. Nevím jak vy, ale mně osobně fakt nebaví non stop hlídat náladu osob výš postavených, abych věděla, jak k nim mám mluvit. Není vykání jednodušší?

3) Pak je tu třetí možnost. Sice je to zase na střídačku tykání-vykání, ale už s stím, že jde na venek vidět, že tihle lidé ví, kde je kdo. K vedoucí se i přes tykání chovají s patřičnou úctou a je tam jakýsi odstup. Nejsou to největší kámoši, ale navzájem si v průběhu pracovní doby, kdy není co na práci popovídají. Vzájemné tykání se sice nenabídne, ale podle situace už člověk vycítí, co si může dovolit a že tilhle lidé také znají a tolerují hranice. V tomhle prostředí pracovat, je pro mne příjemné. I když mi i zde ze začátku trvá trochu déle, než přejdu z vykání na jejich notu.

4) Nidky, ale fakt nikdy netykám šéfům či lidem pod nimiž pracuji. Je to přirozená úcta a respekt. Nemám problém, když mi začnou tykat a oslovovat jménem, ale ať po mně nechtějí tykání k nim samotným. A to se týká i učitelů. Třeba i v těch kurzech, kde je první pravidlo učebny: "V téhle třídě se tyká," povinno a přednášející řekne "Oslovujte mě paní (křestní jméno). Pro mě je to sci-fi.

5) Není člověk jako člověk a ne každého si pustíte k tělu. Mně je fakt odporný nechat si tykat od lidí, kteří na druhé sypou dávku sprostých slov či víte, že vás pomlouvají anebo jste si nic neudělali, ale je tam jakási nesympatie a vyhýbáte se jako čert kříži. To poslední je však jen málo kdy a je to většinou vzájemné.

A co vy? Jak to máte s tykáním a vykáním v práci?



20 faktů o mně

30. dubna 2017 v 17:25 | M. |  Autor
1. Adresa mého blogu začíná stejným písmenem jako mé pravé jméno, to hádej. :P
2. Číslička 17 v podstatě neznamená nic, snad možná to, že většina lidí mi hádá na dost míň, než mi je ve skutečnosti.
3. Jako znamení jsem ryba.
4. Ryby v jídelníčku moc nemusím, vadí mi ty kosti.
5. Miluji těstoviny. S čímkoliv, kdekoliv.
6. Zvládnu ale také uvařit jiná jídla, třeba dušenou játru. :P
7. Ráda kreslím.
8. Raději však čmárám různá zátiší než tváře. Ty ani zaboha.
9. V dětsvtí jsem navštěvovala divadelní kroužek.
10. Láska k divadlu mi zůstala.
11. Mám špatnou paměť na jména slavných osobností. Spíše si pamatuji fiktivní postavy. Po shlédnutí divadelního představení Vám za 3 týdny neřeknu, kdo ve hře koho hrál, ale o čem byla a kdo tam vystupoval jakožto fiktivní postava - s tím nemám problém.
12. Nejsem vegan a ani vegetarián.
13. Miluji mořský potvory.
14. Mám ráda modrou barvu.
14. A kočky taky.
15. Jsem závislá na kávě. S cukrem a bez mlíka.
16. A samozřejmě nepohrdnu čokoládou.
17. Nejsem sportovně založený typ.
18. Ráda čtu.
19. Ráda si přečtu klasiku i fantasy.
20. Neumím lyžovat. :P


Kam dál