O mých zájmech

8. srpna 2017 v 16:53 | M. |  Autor
Kreslení. Kreslení tu bylo ještě dříve než jsem se naučila číst. Do kreslení jsem chodila od svých čtyř let. Tenkráte člověk neuvažoval jak vypadá to, co nakreslil. Pak přišel jakýsi citový blok, pár let jsem nedokázala udělat tužkou rovnou čáru, ale teď už v pohodě zvládám jisté kresby. Vím, já nikdy moc neuměla kreslit realisticky, šla mi spíše abstraktní tvorba, ale od té doby, co zase kreslím, mám chuť se to naučit. Čekám akorát na jistotu a možnosti si vybrat. Při samostatné výrvarné práci se ráda věnuji linorytu a kresbě mandal.
Pozor, to že někdo celý život kreslí, neznamená, že ze sebe automaticky dokáže sypat dějiny výtvarného umění!!

Četba. Číst jsem pořádně začala ve třetí třídě. Má první knížka půjčená z knihovny byla Kluci, holky a stodůlky. Taky to byla má první knížka prezentovaná před třídou, což jsem nenáviděla už tenkrát a proto jsem později lezla na cestovní ruch a hrála si tam na průvodkyni.(:P) Od pohádek jsem se přešla k fantasy, povinná četba mi pomohla u klasické literatury, která mě baví a pozor - tady tentokrát mám i vědomosti. (:D)

Hudba. Asi jako každý mám ráda hudbu. Dávám přednost klasické hudbě. Většinou poslouchám skladby, které tvoří pouze hudební nástroje. U zpívaných písniček jsou to hlasy na úrovni Connie Talbot, Enyi, Martina Maxy či Anastacii. K mému dlouhodobému favoritu patří Lucka Bílá, kterou jsem slyšela i živě. Zvládám i hrát na flétnu, již se ji ale nevěnuji aktivně.

Pak jsou tu věci, které mě baví, ale příliš aktivně se jim nevěnuji. Divadlo - kdysi jsem jej hrála aktivně, dnes jen pasivně pozoruji mnohem lepší herce. Cestování - baví mě cestovat, také mám k tomu vystudovaný obor. Raz za čas se podívat někam do zahraničí a vidět něco dalšího. Několikrát za rok - k tomu teď nemám čas a ani prostředky. I po škole pokračuji ve studiu italského jazyka, který mě naplňuje a samozřejmě si doplňuji zeměpisné znalosti.

 

Slané cupcakes

26. července 2017 v 20:20 | M. |  Food blog
Ingredience:
250g hladké mouky, 250g šunky, 150g strouhaného sýru Gouda, 4 plátky slaniny, 100g vypeckovaných oliv, 1 sáček kypřícího prášku do pečiva, 2 vejce, 150 ml Extra panenského olivového oleje, 500g bílý jogurt, mletý pepř.


Postup:
Nejdříve nakrájíme na drobné kostičky sýr, šunku, slaninu a olivy. Smícháme mouku a kypřící prášek. Do druhé mísy rozklepneme vajíčka, přidáme olej, bílý jogurt a zamícháme. Ochutíme pepřem a znovu zamícháme. Do "morký" mísy postupně sypeme mouku s práškem, mícháme. Nakonec přidáme šunku, sýr, slaninu a olivy.
Dáme do formiček na muffiny a pečeme v předehřáté troubě na175 stupňů zhruba 25 minut. Upečené zkontrolujeme špejlí.

Tip: román Motýlek

20. července 2017 v 16:13 | M. |  Napsáno
Není to tak dávno, kdy jsem dočetla pětiset stránkovou knížku se jménem Motýlek od francouzského spisovatele Henri Charriére.
Motýlek je prý autobiografický román, který vypráví o touze po svobodě mladíka, jenž byl odsouzen na doživotí na nucené práce na Francouzské Guyaně za vraždu, kterou nespáchal. Pětidvacetiletý Henri z francouzského kraje Ardeché se chce chopit první příležitosti útěku, vrátit se do Francie a pomstít ty, kteří mu tak ukřividili.
Henri v knize vypráví svůj příběh. Rozhodnutí soudu, odvození na Ostrovy spásy, své několikeré šance, které využil k útěků i s pomocí kamarádů. Svoji plavbu s kamarády po moři na malém člunu až do Trinidad, díky které si získal respekt. Pobyt v indiánské vesnici na ostrově La Guajichara, kde si ho indiáni oblíbili a oženili ho s jejich indiánskou sestrou. A mnohé další příběhy až je proti své vůli znovu chycen a dostane se na Ďáblův ostrov. A konečně z něho na Anglickou Guyanu a odtamtud prchá do Venezuely, kde je po několika letech uznán za právoplatného občana pro dobré chování.

Byť je román tlutstý, čte se velmi dobře a rychle. Motýlek také dostal filmové zpracování, na csfd má 88 procent, hodnocen jako 70. nejlepší film.

I když je román uveden jako autobiografický, existují pochybnosti o této pravdě. Říká se, že spisovatel do svého příběhu zapojil také smyšlené historky svých spoluvěznů. V roce 2005 se přihlásil i jistý Charles Bruier, který tvrdil, že skutečným Motýlkem je on, čemuž nasvědčují mnohé okolnosti včetně tetování motýla, které však Charriére měl také.

 


Vášně, pro které stojí za to žít.

21. června 2017 v 15:53 | M. |  Napsáno
Nedávno jsem si koupila kuchařku k fantasy sérii Hra o trůny. G.R.R. Martin v ní uvádí, že rozkoš, pro kterou stojí za to žít je dobré jídlo a také jedna z jeho dalších vášní jsou knížky. Což mě dovedlo k napsání dnešnímu článku, který se shodou okolností hodí i do tématu týdne. Tak tedy vášně, pro které podle mne, stojí za to žít. A samozřejmě nejenom, za ně.

1) Dobrá knížka. Příběh, který se čte sám o sobě. Dávám přednost klasice a fantasy, ale je-li to dobrý autor, kidně sáhnu i po hororu. Příkladem je třeba King.

2) Dovolená v zahraničí. Poznávácí "zájezdy". Baví mě objevovat nová místa ve světě, chci poznat více z Evropy, ale také z jiných světadilů. A to nejen geograficky, ale také jejich tradice, dějiny a jídlo. Či klasická dovolenková u vody na místě, kde se vám líbí. Třeba i znovu tatáž lokalita. Tady je cílem odpočinout si.

3) Dobré jídlo. Chutné a bonusem je, když je hezky esteticky upravené.

4) Káva. Káva. A ještě jednou káva. Káva ráno se snídaní, káva doma po práci, káva v klidu po obědě. Mimo klasického turka můžu snad všechny, o kterých vím. A nejraději mám cappuccino. Ovšem espresso, taky stojí za to.

5) Zážitky. Něco si vysníte a pak se vám to zrealizuje v realitě. Postupem let se třeba naučíte cizí jazyk, byli jste na vysněném místě na dovolené, zažili jste svého oblíbeného interpreta či herce naživo. Či si zrealizujete svůj životní sen.

6) Divadlo. Mám ráda večer, který strávím v divadle. Ta atmosféra je úžasná. Ovšem nesmí to být příliš často, jinak se to stane už rutinou... Byť rutinou velmi příjemnou. :-)

A co vy? Jaké vášně máte v životě vy?

Proč v práci dávám raději přednost vykání.

12. května 2017 v 17:29 | M. |  Napsáno
Tykání a vykání v práci. A nejenom v práci, třeba i na vysoké škole, kde máte ve skupince lidi, kteří jsou o dost starší než vy. A tím o dost starší myslím tak o 20 let. Někomu třeba příde, že trhám kolektiv nebo jsem nepříjemná, ale mně to vážně nejde přes pusu. Nerada oslovuji cizí lidi křestním jménem, pokud to situace vyloženě nenabízí a není to už nutnost. I když mi to tykání nabídnou nebo: "Říkejte mi paní... (doplňte si křestní jméno)" dále jim raděj vykám a nechám je, aby mi tykali. U starších lidí nebo u vedoucích s tím nic moc nenadělám a u těch, kde není věkový rozdíl mi to až tak nevadí, když zrovna nevyžadují okamžité přátelství. :D
V práci by se podle mě měla dodržovat určitá pravidla. Myslím si, že by mělo být na první pohled jasné, kdo je kde. I když si ti lidé léta tykají. Pak se kvůli něčemu mezi sebou nepohodnou a díky tykání a "přátelských vztahů" je hned dusno.

1) Děsně mi vadí, když přjdete do práce, jste tam první den na pracovní smolouvu a protože už díky papíru patříte do kolektivu paní, která vás má na starosti vám nabídne tykání. I když spolu začínáte pracovat, stále to jsou cizí lidé. Cizí lidé, které těžko poznáte do tří měsíců, kdy probíhá zkušební doba. Lidé, kterým v kanclu tykáte, oslovujete je křestním jménem, ale okamžitě po ukončení pracovní smlouvy nebo třeba i někde mimo kancelář, je zase na řadě vykání. Ne.


2) Taky nemám ráda takovéto raz tyknutí, podruhé vyknutí. Prostě podle nálady šéfa nebo situace. Něco třeba s vedoucím řešíte, nemusí to být jen vedoucí, ale člověk, který je v hierarchii nad vámi. Pán či paní najednou změní tón hlasu a vy víte, že už musíte vykat a pro jistotu ten den vykáte až do konce pracovní doby. Nevím jak vy, ale mně osobně fakt nebaví non stop hlídat náladu osob výš postavených, abych věděla, jak k nim mám mluvit. Není vykání jednodušší?

3) Pak je tu třetí možnost. Sice je to zase na střídačku tykání-vykání, ale už s stím, že jde na venek vidět, že tihle lidé ví, kde je kdo. K vedoucí se i přes tykání chovají s patřičnou úctou a je tam jakýsi odstup. Nejsou to největší kámoši, ale navzájem si v průběhu pracovní doby, kdy není co na práci popovídají. Vzájemné tykání se sice nenabídne, ale podle situace už člověk vycítí, co si může dovolit a že tilhle lidé také znají a tolerují hranice. V tomhle prostředí pracovat, je pro mne příjemné. I když mi i zde ze začátku trvá trochu déle, než přejdu z vykání na jejich notu.

4) Nidky, ale fakt nikdy netykám šéfům či lidem pod nimiž pracuji. Je to přirozená úcta a respekt. Nemám problém, když mi začnou tykat a oslovovat jménem, ale ať po mně nechtějí tykání k nim samotným. A to se týká i učitelů. Třeba i v těch kurzech, kde je první pravidlo učebny: "V téhle třídě se tyká," povinno a přednášející řekne "Oslovujte mě paní (křestní jméno). Pro mě je to sci-fi.

5) Není člověk jako člověk a ne každého si pustíte k tělu. Mně je fakt odporný nechat si tykat od lidí, kteří na druhé sypou dávku sprostých slov či víte, že vás pomlouvají anebo jste si nic neudělali, ale je tam jakási nesympatie a vyhýbáte se jako čert kříži. To poslední je však jen málo kdy a je to většinou vzájemné.

A co vy? Jak to máte s tykáním a vykáním v práci?



Kam dál